Pachole matka k prsům přivinula...
Víť naposledy, že v svých loktech cítí
ten zázrak s nebe, jemuž dala žití
a láskou k němu nad svůj život lnula.
Zoufalým bolem ňadra se jí dmula...
„Nechceš-li Kristu ve tvář zlořečiti,
zde v žhavé výhni máš své dítě zříti!“
zařvali kati – tvrdí jako žula.
A matka znova vinouc dítě k sobě –
„Ó slitujte se!“ bolně zaupěla,
„ó jen mne dříve, než to drahé robě!...“
Kam lítých katů ukrutnosť se děla?
Ruce jim sklesly, zraky oslzely...
Jak brzy sami as k týmž mukám spěli?!