Můj vonný lese! tvojí vábné šeři
otvírám duši jako příteli;
u tebe srdce znova v štěstí věří
a rány jeho tvůj klid zacelí.
U tebe není řeči lícoměrné,
zde klam ni šalba světa nehněte;
zde vše tak prosté, nelíčené, věrné,
jak křišťálová duše dítěte.
V naruči tvojí, ve tvém vonném dechu,
co štěstí pravé, znova pocítím,
a z jeho jasu na tvém kyprém mechu
paprsky luzné v duši zachytím.
S úsměvem na rtech, jak tam jiní kluší
za slávou, statky – zraky pohroužím;
já mám své písně, jaro, teplo v duši –
a po bohatství jiném netoužím.