Košatých stinnou šel jsem cestou klenů,
větvemi plálo světlo růžové,
a stromořadí přítemnělou stěnu
zdobily kaple cesty křižové.
Obtížná chůze! Větřík nezavanul,
do vrchu cesta, parný leta čas...
U jedné sotva že jsem kaple stanul,
již druhá v dálce se mně mihá zas.
Za sebe hledím, co již překonáno,
a co mi cesty ještě zbývá jít,
než dojdu tam, kde v líci Krista psáno:
„Zde jenom pravý najde člověk klid!“ –
Tak v dráhu žití člověk nazpět zírá,
v před naděje ho vábí růžová,
cíl hledá, kde se splní tužeb míra,
a život – jak ta cesta křižová.