Známou již pěšinkou
po lese chodím zas,
na stuhu navlekám
perličky nových krás.
Zde vše tak milounké,
vše duchu lahodí:
kyprý mech, zářný květ
i prosté jahodí.
Slunečka zlatý svit,
kdy zášer prohřívá,
zátiší, vonný vzduch,
jenž skráň mi ovívá.
Pramenů zpěvných šum
přes hladké oblázky. –
Nechte mně srdce ráj: –
mé lesní procházky!