To bylo slávy, jásotu a šumu,
kdy jsem v ty klenby lesní vkročil zas! –
Kmen dvoustoletý s čela stíral dumu
a v slunci vzplanul šat mu z mechu řas.
Koberce měkké vůkol rozestřeny,
hvozd z paprsků si lampy rozžínal,
a potok, v těsné uzavřený stěny,
poskočil, výsknul na dně lesních skal.
Pak na koncert se slétli lesní ptáci,
sedátka chystal rudokvětý vřes
a v ouvertuře týž se motiv vrací:
„Kde tolik krásy, co jí chová les!“ –
Z té říše bájí není návrat snadný;
já jako zaklet dál a dál v ní šel,
a ztrativ cestou nitku Ariadny,
jsem oči zavřel, bych jí nenašel.