Též k břízám, kráskám, druhdy na procházce
pěšinou luční sobě vyšel jsem;
z dálky se na mě usmívaly sladce,
záříce bílých šatů atlasem.
Mlaďounké, štíhlé – sotva porozkvětlé
v zrcadlo vodní upíraly zor,
a o své kráse, v červánkovém světle,
důvěrný spolu vedly rozhovor.
„Marnivé mládí!“ – stará bříza děla; –
„až stáří zbrázdí vašich lící lem,
poznáte, marnosť že jen krása těla
a marná každá radosť pod sluncem!“ –
Matroně krásek odvětily hlasy:
„Teď mluvíš-li tak, – věru malá ctnosť.
Až užijeme, co ty užila jsi,
též rády vzdychnem: „Marnosť nad marnosť!“ –