Ó hudbo lesa čarovná,
kdy vítr v stromy zavlaje!
Jako bych z dálky podvečer
líbezné slyšel šalmaje.
Jako by houslí bolestný
dolétal k sluchu mému pláč,
jejž láskou dívčí oklamán,
v zoufalství ze strun loudí hráč.
Jako by temný varhan hlas
ve chrámu prázdném za šera
zahučel pleno organo
ve zdích starého kláštera.
Ó hudbo lesa čarovná,
jak divně zvuk tvůj v duši zní!
Pohřební zašum bolům všem,
však lásce srdcí – vzkříšení!