Do čela jednu, do srdce jednu –
spolu tak tiše budeme spát!
Naposled ještě
ruce Tvé bílé
budou mne hladit,
celovat!
Naposled ještě rety mé žhavé
budou Tě líbat,
zbožňovat!
Půjdeme všechněm
tiše tak z cesty,
rádi, viď, rádi.
Přece nás budou všichni, ach všichni
proklínat!
Do čela jednu, do srdce jednu –
Bohu nač žalovat?
Znaliť jsme blaho nad všemi blahy,
všechno viď! lásce
v oběť dát!
Přišli proč tedy zákony svými
štěstí nám kalit,
duše štvát?
Budem je za to všechny, ach všechny
proklínat!
Do čela jednu, do srdce jednu –
proč se tak musí, musí stát?
Životem pravdy,
vášně a citu
nechtěli nechat duše plát!
Neshasí však již svatou tu vášeň,
vzplane, až budem
umírat! –
Až půjdem tiše z ráje do ráje,
budou nás proklínat!
Ale až láskou na místě mravů
dovedou světu štěstí dát,
přijdou nám na rov, blahým a čistým,
přijdou nám všichni, ba všichni
požehnat!