Byltě jednou kdesi čtverák,
a každému jen sliboval:
„Přimluvim se u pána, věř,“
stejnou píseň notoval.
Ale Bože – jaká chyba!
Pán byl starý, zmrzelý –
„Nesmíme ho, brachu, týrat,
on už leží v posteli.“
Přijde druhý – pyšně stane
(čtverák hned se zatřese):
„Teď chci honem něco k snědku!
– Žádné sliby!... Známe se!“ –
Že se v pravdě dobře znali,
Bože, víc než čtyřcet let,
bleskem letí do komnaty,
Pána vzbudí jak by smet...
Je to přece k vůli říši,
k vůli světu, pokoji,
a ti druzí – tiší malí! –
ani za řeč – nestojí.