Měsíc ni hvězdičky
nespatřím již,
rosy ni perličky –
v květech jich tíž.
Fialek nezřel jsem,
neshlédl bez –
toužil jsem: „Květy sem!“...
Marno však, věz. –
Zeleň když pučela,
mláď má – těch běd!
nad ložem rozsela
očí svých – květ.
bělel se les;
nade mnou Otčenáš
modlil se kněz.
Jabloň když v květu stál,
bolesť má plašila
s lože, kde duši hřál,
slunce i paprslek!
Obilí uzrává
– tuším tak jen –
to však vím: dozrává
klas i můj v žeň!
Bože můj, oslyšel’s
proseb mých hlas,
slední kéž vyslyšel’s,
skosíš než klas!
Květy i hvězdný ráj
odňal’s mi, vzal,
Anděle Smrti v kraj
zemský již slal.
Dej, kéž by dolétl
pro duši mou,
ptáčat než odlétl
– zpěváčkův roj,
abych tak v Olšanech
bájný jak zjev
smutných těch na lánech
zaslechl zpěv!
Naposled vzývám Tě,
Bože, slyš vzdech:
Ptačí zpěv aspoň tam
slyšet mě nech!