Byl jednou jeden krásný sen,
dvě oči utkaly ho jen.
Dvě oči utkaly,
dvě duše spřádaly,
dvě slova sdrásaly!
A sen?
Ó plachý sen, ó plachý sen!
Byl jednou jeden krásný sen,
žít zlatou bájí princezen,
jež daly krásu jen těm v plen,
kdo dobyl si jich čepelem,
neb duše svatým plamenem.
A sen?
Toť rytířův jen bludných sen!
Byl jednou jeden krásný klam,
že v život stačí duší plam,
dvou srdcí zmámení,
dvou duší tesknění,
dvou duchů záření –
A klam?
Ó zlatý klam, ó zlatý klam!
Byl jednou jeden krásný klam,
dvě duše pro něj trpěly,
ach žel, že obě nemřely,
že mřela jenom jedna jen:
radš zničit život, jeho klam –
než býti sám! Než býti sám!
Tak končila vám pohádka.
Kams’ do mlh věčných odjel princ,
ač smála se a smála zas’,
nebyla šťastnou nikdy již
princezna – smíšek přesladká...