Odpusť!

Já hrdý muž, ty dítě jen, co hrdost, pýcha jsou před slzou Tvojí jedinou? Jen prázdný jsou a plachý sen – –

Tys plakala, ó Anči má, i tichýma, vím, očima, – odpusť mi, Anči má! Já roucho chladu nesvlékl,

když mukou duše třásla se, – v Tvém zraku slza chvěla se: ač před Tebou bych poklekl, před Tebou jedinou! – –

Ó světice, Ty Anči má, s mučednice očima – odpusť mi, Anči má! Já lásku nes’ Ti, nejen hřích,

že závidět jí musel Bůh, s ní bolesť však i pro Tvůj duch! Já zaplašil s Tvých retů smích a roztesknil Tě očima.

Leč ty víš, mým bylo údělem mít teprv Tebe k smrti rád! – – Buď smíru, štěstí andělem, jen pousměj se očima – – –

odpusť mi, Anči má! Však dáš-li ruku v rozchod zas, ač kláli když – já k Tobě stál!! – kéž kord, jejž znáš, mne raděj sklál!

Pak alespoň Tvých očí jas mně poví v slední útěchu, že dávno odpustila duše Tvá... Však ještě pak hasnoucí zrak –

a tu se poprv zarosí! – za bolest vší tě odprosí: Odpusť mi, duše ztracená, odpusť mi, Anči má!