Nenávidíš!
Nenávidíš lásku moji k Tobě,
nenávidíš moje oběti! –
Nenáviď i můj popel v hrobě!
Nenávidět, ač měli jsme se rádi,
demonův toť osud,
toť naše prokletí!
Nenávidíš čelo, jež jsi líbala,
nenávidíš duši,
jež Tě hýčkala...
Rozryj i má prsa,
jež ranám čelila,
smělcova když ústa
Tebe zranila!
Poplvej i ruku,
jež včera ještě s vášní,
když zora šeřila,
za Tvé jméno drahé,
za svatou čest Tvoji
a za tu lásku chudou
se bila...
A byť Tvá duše sama
nad křivdou křičela,
ó podej jedu číši
a zamkni na vždy ústa,
jež jenom líbat, líbat
a – mlčet uměla!