Na vlnách duše má zůstala,
vítá ji, vábí cos’ k České zemi?
Moc, která v její kdy v tiché lemy
Oceán pyšný by vtěsnala?
Duše má na moři zůstala.
Čím mezím blíž, tu slyším víc, jak plakala
v dáli kdes matka má za chladnými zděmi.
Vidím, jak sirá a ve siré zemi
ruce své za mnou ach vzpínala!
Siro je, siro je v české zemi.
A vlny ne šumění, šelest jen líp
do hrobu zpívá tam tatíčku mému:
duch však můj bouřlivý oceán stiší kdys líp!
Vlny zda přehluší v bouřném svém roji
hroudy zvuk v vzpomínkách bijící
na rakev první kdys lásky mojí?
Na moři duše má zůstala.
Srdce mé dávno spí v České zemi.