Jeden život zničen bouřnou vášní,
lásky plamenem –
duše má až ocitne se před Tvou duší
v ráji vysněném,
zachví se, ó zachví před tím květem bílým
hlasem rozchvěným:
„Promiň – odpusť, drahá, šepce,
odpusť – léta nad Tvým rovem kvílím,
štěstím zlomeným
a dnes v těch mlhách chmurných
nad Tvým prachem šílím,
šílím – zoufám – pozdě! –
nad svým zločinem –
šílím – sním pak zase blaze
o objetí jednom,
dlouhém, vášnivém –
a o štěstí jednom
na vždy ztraceném...