Alice, dítě nevinné,
Romano, srdce snivé,
lístky ty vaše nebe nesou k nám,
řádky ty dětsky tklivé.
Blankyt i věčný dýše z nich,
žár milé, vlašské písně,
silný nám nesou moře vzduch
v chabosti naše, tísně!
„Triest’ si solleva, – che Praga fa?“
Vlašská i žena zná se bíti!
„V Praze co hodlá mužů květ?“
– Blýsknout se, opadat, hníti!