Kdo řekl tobě, moje dítě zlaté,
že v šanc bych chtěl já dát tebe
i práce rukou tvých, i duši tvoji tichou?
Nechť tudíž zví jazyky ty kleté,
i za zvěst svoji štvavou, bídnou, kletou, –
že duše má se za Tvou všude vydá k letu,
i z hrobu vyrval bych tvé tělo drahé,
že podáš-li mně k loučení svou ruku,
Své ruce věrné, čisté, lopotivé,
já zlíbám vděčně loučící se ruku –
i „Zůstaň drahá!“ poprosí tě
mých očí žár,
mé slzy tklivé!