Jak purpur tvář! Však bledé čelo –
zrak sklopen můj, však duše má se chví. –
A pěst se svírá! – V malomocenství! –
Již stkví se hanby znak i v moje vpálen čelo!
Pán přijel! Strach mu vyryl v čelo
sic vrásku k vrásce, – otroků svých dav
však dobře zná! – i bič, jímž tolik hlav
již sprál! – A v prachu každé čelo!
Zrak v dlani, hořce k sobě synky vinu:
vím, v rodu našem roby vždycky budem’!
Ó, vlasti, hanbu uzřev Tvou i vinu,
dnes na poprv Tvým zoufám nad osudem!
Co hořčej, hlouběj srdce proklá synu?
Nad matkou svou když hořet musí studem!