Aj, skřivánka již jásot
jak zazvonil sem v tiš!
ó, chtěl bych za ním letět
tam v nebe výš a výš!
Však duše věsí křídlo,
cos’ poutá řetězem
sem na tuto ji stvrdlou
a bídnou, kalnou zem.
Sem zrak svůj sklop, slyš rachot,
jenž duní pod zemí!
Tam bolesť, sten a skřípot,
jen smrť je oněmí! –
Ó, skřivánku, jen jásej
a v zář a nebe pluj,
má duše v peklo bratří
se vrátí – v skalní sluj!
Však s písní svojí zanes
ty k Bohu jejich sten,
a vypros v tmy jich píseň,
a s písní jas a den!