Rád prodlévám ve ztemnělých místnostech a piji chladný, opojivý nápoj.
Ale duše má krouží vysoko kol oken, kde leží ta bledá žena a stůně.
Zda vzpomíná ráno těch jiter, kdy bloudili jsme spolu po lese?
A v poledne zda připomene si to vysoko nám hořící slunce citů, ta slavná ticha našich mlčících vášní?
Či očekává tiše večer bez jediné myšlénky, bez citu, bez upomínky na mne,
zatím co ruce její chvějí se na neviditelných klávesách úzkostné předtuchy,
zatím co mizí její život se životem tohoto dne v krvi plynoucích červánků
a pozdravením zvonů do jiných světů ji láká rozkolébané Ave?
Rád prodlévám ve ztemnělých místnostech a piji chladný, opojivý nápoj:
ale duše má krouží vysoko kol oken, kde leží ta bledá žena a stůně.
Takové jsou mé lásky, přátelé, takový jest můj život.