Zněl tlukot slavíka v šeř noci mlčenlivé,
v tvé oči kouzelné, tak hluboké a snivé
kdy vzníceně jsem vzhléd’,
a nivy voněly – šla smavá Mája kolem,
a podél jezera, po stráních, sadem, dolem
plál sterý vonný květ.
A v němé rákosí, jež nad vodou se chvělo,
co slovo na rtu mém neznámou touhou mřelo,
sen jarní noci kles’,
a bylo ticho kol, jak v oné svaté chvíli,
kdy „Ave“ dozvučí a echo dálkou pílí,
až v stínech hasne kdes.
Tu mladou duši mou proud citů schvátil vírný,
že náhle, noci dech co celoval nás smírný,
já klesl k nohám tvým,
a vznícen rozkoší já celoval tvé ruce
a šeptal zmateně v té lásky sladké muce,
jen ty žes’ štěstím mým!
A s písní slavíka hlas srdcí našich splýval,
jak zbožně, vzrušeně nám lásky hymnus zpíval
ve hrudích toužících,
a pták co v šero pěl a naše hruď čím zněla,
tím snící příroda kol chvít se zdála celá
v ozvěnách tisících!