Zlatohlavec.

Vůkol ticho velebné. Godula, hle, šumná, jako spící obryně k nebi pne se dumná. Jako spící obryně, pohroužena v snění – zlatohlavec, hadí král, dlí jí na temeni.

Dlí tu tiše od věků, v mechu ukrývá se, zlatá jeho korunka v čarovném plá jase. Plna perel, démantů, korunka se třpytí a jak skvoucí drahokam do daleka svítí.

A za jasných večerů, v luny snivém lesku, kdy těch zářných, smavých hvězd plno po nebesku, kdy tak ticho v smrčinách, v porubiskách, v klestu, zlatohlavec k údolí vyhledává cestu.

Ku potůčku putuje, kdež ty vlnky smavé, jak ty děti v palouku laškující, hravé, jak ty děti v palouku, jak ty laňky čilé, hopkující oborou ve hře rozpustilé.

Zlatohlavec na břehu korunku svou skládá, do potůčku noří se, ke dnu vody padá, s vlkami si zahrává, válí se a houpá, tělo svoje mohutné spokojeně koupá.

A ty vlnky bublavé v hrkotavém reji zlatohlavci pohádky, zvěsti vyprávějí o princeznách spanilých, o palácích krásných, o jeskyních tajemných, říčkách stříbrojasných – –

A na břehu korunka v záři hvězd se třpytí a jak skvoucí drahokam v siné dálky svítí. – Zachtělo se ovčáku, zachtělo se zlata, duše jeho lakotou nezřízenou jata.

Uloupiti korunku zlatohlavci prahne, krále hadů stopuje po večery drahné. Srdce jeho vášeň zlá proniká a svírá, z očí jeho divokou hrabivostí zírá.

Nemá stání, pokoje, hříšný zisk ho svádí; v bdění, ve snu pekla duch k loupeži mu radí. Stokrát ovčák plíží se chtivě ku potoku, stokrát ve svém úkrytu připraven je k skoku,

ale stokrát předtucha děsivá ho sráží, stokrát zlého od činu zdržet se ho snaží. Ale kdysi, překonán divokým svým chtíčem, ovčák svého z úkrytu vymrští se míčem,

chtivě skočí k potůčku v divých tužeb změti – s uloupeným pokladem ruče v dálku letí. Pádí k předu, hlavu zpět neotočí v spěchu, přese strže, výmoly pádí bez oddechu.

Pádí – však už neví kam, smysly se mu matou, opojené pomyslem na korunku zlatou. Přes potoky, doliny, přes kamení dále prchá jako šílený v jednom kruhu stále! – –

Plují vlnky potůčkem, šumí, šepotají, s hadím králem důvěrně, družně zahrávají. Zřel on dobře ovčáka, věděl o loupeži, ale dále v potůčku bezstarostně leží.

Šplouchá se a omývá, převrací se, houpá, tělo svoje mohutné spokojeně koupá. Však už na břeh šine se a v noc tichou kolem sykot jeho úsečně, ostře zazní dolem.

A kolkolem Goduly, jaký ruch to, chvění? jaké náhle se všech stran divné ševelení? – Hadů druž to z úkrytů ze všech stran se rojí, jako vojsko veliké, připravené k boji,

z děr se plíží, z výmolů, z křovisek a z mechu, k svému králi staví se v bojechtivém spěchu, do šiku se srovnává a se svojím králem za ovčákem plíží se v spěchu neskonalém.

A kol, jako před bouří v stromoví a v listí, hadů hrůzným sykotem vzduch se chvěje, sviští, a ty luhy dumavé, a ta země celá, jakoby se hýbala, jakoby se chvěla,

a ten sykot příšerně kol a kol se třese a do dálky výhružně za ovčákem nese. – – – Zlatou v ruce korunku, v oku požár divý, prchá ovčák bez dechu přes role a nivy.

Prchá jako šílený, bez ustání pádí, slyší z dálky příšerný, hrůzný sykot hadí. A vše jeho myšlení, a vši jeho duši úzkost, bázeň bezmezná nenadále zkruší, –

slyší, jak ten děsný ruch stále blíž se valí, cítí, sám jak umdlévá, jak se oko kalí, cítí, hadů mstivý voj blíž a blíž jak pílí, prchá, prchá divoce, slední napnuv síly – – –

Ale marně! – – – Ještě mžik – – – Tu však lup svůj zlatý ovčák náhle odhodí, hrůzným děsem jatý! – Zastaví se plazů voj, nad korunkou stane, ve mžiku jež králi zas v dálku s čela plane.

Rozprchnou se hadi kol, stichnou lada širá, ovčák v dálce smrtelný s čela pot si stírá. Smrtelný si stírá pot, vděčně k nebi vzhlíží, s něhož měsíc úsměvně nad zemi se níží.

A nad krajem zamlklým Godula, hle šumná, jako spící obryně vzhůru pne se dumná. Jako spící obryně, pohroužena v snění – zlatohlavec klidně zas dlí jí na temeni.

Zlatá jeho korunka čarovně se třpytí a jak skvoucí drahokam v siné dálky svítí. Hledím v dálku, v rodný kraj. Vidím luhy snivé – vidím, vidím ovčáky, loupeživé, chtivé – – –

Vidím ruce hrabivé – krev mi v žilách stydne – zřím, jak loupí korunku v drzosti své bídné – – – Zlatou lidu korunku, řeč to, mluvu matky, poklad drahý, nejdražší v klínu rodné chatky – – –

Hledím také, hledím kol – slyším sykot, slyším – však to výsměch lupičů chví se k horským výším – – Oko moje hledá voj – – – bloudí, bloudí kolem A mé nitro plní se nevýslovným bolem! – – –