Ty tiché večerní chvíle,
jak mám je vášnivé rád,
tvé ruce hebké a bílé
kdy mohu ve svoje brát!
Kdy rty mé žíznivé zase
tvá ústa celovat smí,
kdy cítím, ve tvojím hlase
co něhy lahodné chví! –
Ó rád mám chvíle ty snivé,
v nichž nic nás netíží, nic,
kdy jako perly dvě živé
tvé oči planou mi vstříc.
A jen ty vteřiny kanou
do ticha snícího kol,
a nitrem vzpomínky vanou
na mnohou radost a bol.
A já tak chápu tě zcela,
jak ty mi rozumíš zas,
čím plane duše má vřelá,
jež mizí po stopách krás. – –
V těch chvílích bez vášní, bolu,
co tepla, lásky v nich jest! –
Cos’ duše hovoří spolu
a mizí k výšinám hvězd!