Bousoly jehla nehybně stojí,
dráty jen dýše vánku šum,
v přístrojích ticho – v duši jak mojí –
a já se lekám vlastních dum...
A jako dráty znění to jemné
vzpomínky šumí nitrem mým
bolně i sladké, světlé i temné
ševelem teskným, tlumeným. –
Illuse sladké, představy, snové,
naděje světlé v příští věk,
všecko, co mládí svojím jen zove,
a co mi urval žití vztek. –
Vše vane kolem... A noc se táhne,
tikot jen hodin ruší klid – –
A srdce po čems’ minulém práhne,
po čems’, co nelze vyslovit...