Tma a dešť a vichru sten
hučí venku, kvílí,
opírá se do oken,
výská, pláče, šílí.
Nelze spát a nelze snít,
klidu v duši není,
hodin zvuk, jimž chví se byt,
vábí k přemýšlení.
A ten vichru s deštěm rej
pusté noční hluše
jakby děl mi: „Přemítej
v hloubí svojí duše.
O té válce ničivé,
o tom věčném sporu,
o té bouři ječivé,
plné síly, vzdoru. –
O tom, kterak žití to
kruhem zla je pouze,
na němž plno navito
bídy, smutku, nouze – –
A za vše, co v nitru tvém
plá a hrá a svítí,
jak tu nutno s osudem
stále zápasiti.
Prací, postem, modlitbou
jak to nutno chránit,
zaplatiti krví svou,
celým žitím bránit!“ – – –
Bouře jek a vichru sten
výská venku, šílí – –
duše, dál tou nocí jen
k slunci, k tvému cíli!