TA PÍSEŇ STARÁ

Ta píseň stará, ta píseň dávná, nadšená, vroucí ta píseň zápasů, bojů, ó bratří, ta dopěna není!

Ta píseň vzdechů a slzí a bolů, ta píseň zjařmených, v poutech již hynou, ta píseň znásilněných, jíž dechem je požár, tisících srdcí plamen,

jíž perutí touha je po slunci, po světlu žití, jíž síla je mohutný odboj a vzdor, ó bratři, ta doposud dopěna není!

Neb doposud tyran nám ze hrudi nevyrval, nevyštval cit, jak mohutná, kypící vlna jenž nitro nám zvedá! ten mohutný cit,

ten veliký, silný a nezdolný, drahý, jenž darem je nebes –: cit bratrství, družnosti svaté, cit jednoty krevní a příslušnosti –

a doposud vzpínáme ruce po objetí matky, po šedinách otce, po plápolu rodného krbu, po bublání potůčků, říček, po ševelu lesů,

jež v dětské nám snění své kouzelné zpívaly písně, tak sladké v otčině drahé! A doposud víra nás sílí

ve svaté a nezdolné právo a v pravdu, a mohutná, plamenná touha na oltářích vznícených srdcí nám plane po rovnosti, lidskosti, dobru, po slunci,

jež matkou je žití! Ta píseň stará, ta doposud dopěna není! Neb doposud řetězů chřest

a řinčení okovů chodbami zvučí a doposud v žalářích ponurých dnů svoboda úpí a volnost a právo a doposud barbarů služkou je pravda!

Neb doposud úpěním dítek a vzlykotem žen a kletbami mužů chvěje se vzduch! A doposud u krbů rodných

duch bezpráví zažíhá plameny pomsty, a na krovy rodné též násilí padá a vraždí jich klid! A doposud otčina naše,

ta krásná, ta znásilněná pod hrobařů bezcitných kroky se chvěje a úpí a sténá! Ta píseň stará,

ta nadšená, plamenná, úchvatná píseň, ta dopěna není! Ó bratři, my po březích Opy a Odry a Olzy se dejme

a v pochodech po krajích rodných my vroucně píseň tu pějme!