Své srdce nadšené já vytrhnout bych chtěl,
své srdce planoucí bych vyrvati chtěl z hrudi
a žhavé, krvavé já vrhnout bych je spěl
v chlad dnů těch, jež tak studí!
Já rozervat bych chtěl své srdce nadšené
a s němou výčitkou je vmetnout v tvář své doby,
v ta čela ledová, v ty tváře znavené,
tak plné chmur a mdloby!
A horkou jeho krev, jež tobě, lide můj,
svou každou krůpějí vstříc blouznivě tak plála,
krev jeho kouřící, jež nikdy původ svůj
lokajsky neskrývala,
tu rudou, žhoucí krev, jíž každým vzkypěním
byl vzdor a nenávist odvěkým vrahům práva,
jimž panství s okovy vším bylo toužením
a tmářství všecka sláva –:
Tu krev bych líti chtěl v ta nitra uvadlá,
v ty duše zlomené, tak plné chabých stínů,
v ta srdce znavená, bezmocně propadlá
chmur bědných v prohlubinu.
Tu krev bych líti chtěl v ta nitra stydnoucí,
v ty duše znuděné, bez touhy ku povzletu,
v ta srdce prodejná, k nízkosti tíhnoucí,
v nichž není žáru, vznětu.
Bych věděl, země má, že Lásky vznítím žár
v těch srdcích k luhům tvým a k zjařmenému lidu,
jejž rdousí bezpráví, jejž deptá zášť a svár
v tmu poroby a v bídu,
bych věděl, krví tou že vznítím nadšení
a sílu k zápasu v mdlé, chabé generaci,
bych věděl, paže všech že v novém vznícení
se vzchopí k činu, k práci,
bych věděl, krví tou že vody stojaté
se zvlní mohutně v té tůni všedních kalů,
že nitro člověka zas vzplane vypjaté
vstříc Dobru, Idealu!