Noci tmou mžiky mrou,
chvíle, jedna za druhou,
zdlouha plynou, v nic se ztrácí – –
a ty zašlé zpět se vrací
v duši mdlou.
Ve snů klín padá stín
černé noci ze hlubin,
deště krůpěje se roní
okna sklem, jež teskně zvoní
v moji síň.
Ó, co chví vstříc smutku mi
z šumu deštných krůpějí!
ó, co teskna v něm se vlní,
jak vzpomínkou na rov plný
nadějí! – –
Nelze spát! Musím, jat
šumem deště, vzpomínat,
stopou mládí, lásky, zpátky
v dětství sen, nad rovem matky –
nad vším lkát! – – –
Noci tmou chvíle jdou,
krůpěj, jedna za druhou
kanou dolů, v tmu se ztrácí
jak sny mládí – – s resignací
teskně mrou...