Šero bylo kol a kol.
V mlhách dálky tiše spaly,
přes mé duše rmut a bol
dumné tóny snivě vály;
jak let tichých oblaků
v jímavém svém zamlčení,
plny vlahých soumraků
vály v chvění.
A mé kroky mlhami
v neznámo jak ztrácely se,
nitra mého strunami
tóny v píseň pojily se;
touhou, smutkem, dechem dum,
vším, čím hruď má plála, vřela,
jako nocí vánku šum
píseň zněla.
A tak šel jsem v dumách, sám,
přemítáním, pochyb šerem,
často krok můj tu i tam
tím i oním zbloudil směrem;
ale nitra hlas mi děl,
u cíle že vposled stanu – – –
A já s vírou v duši spěl
šerem k ránu.