Poklad.

Ti fryštátští usedlíci, věřte, milí přátelé, umívali různá kouzla, rozmanité fortele;

a jak řízní byli hoši, kteří bázně neznali, o tom za dávných už časů tento doklad podali:

Věděl Brynza o pokladu, opatrný měštěnín, nořil mysl dnem i nocí přemítání do hlubin;

svolal posléz kamarády, soukeníka, bradýře a nad jiné fortelného fryštátského krejčíře.

Dali hlavy dohromady, usedli si na bobek a pak Brynza, šňupna sobě, s tajuplnou tváří řek’:

„Vím já, braši, o pokladu, věřte, milí, žádný žert, sedí na něm v hloubí země ukrutánský černý čert.

Víte-li pak, braši moji, o Opičím, víte-li? Lesnatý to kopec velký, snad jste o něm slyšeli;

loupežnický hrad tam stával, příšerně se k nebi pnul, ale kouzlem duchů mocných do země se propadnul.

Pod tím vrchem loupežníci kopávali mnohou sluj a za nocí do těch slují ukrývali poklad svůj;

a ten poklad, věřte, braši, dosud v zemi netknutý, neboť na něm ďábel sedí jako k zemi přikutý.

Chcete, braši, chcete se mnou? Chcete poklad vydobýt? Chcete jako velcí páni bez starosti žít a týt’?

Věc to sice choulostivá, plna různé nástrahy, ale stačí trocha kouzla a pak trocha odvahy.“

Přemítali, rokovali – „,Inu – ovšem – možná přec – že jsou s čerty malé žerty, totě také jistá věc.

Ale poklad – ten by ovšem – –‘“ kolena svá objali a o milé čertovině mudrovali, dumali.

„,Ale – strachy na valachy!‘“ dlouhý krejčí vyskočí: „,Však už mám ten hokus pokus, jenž i čerta ochočí!

Braši, poklad dobudeme, jenom chytře, v pravý čas – –‘“ Šeptá krejčí, zasvěcuje, tajuplně tlumí hlas. – – –

Nadešla noc tichuplná, nadešla noc dumavá, hrůzných mraků pod příkrovem spala šírá dálava;

spaly lesy, černé lesy, Olza jakby klímala, nad ní kostra Opičího příšerně se zvedala.

Ale lesem – co ty zvuky? jaký šum to blíž a blíž? – Fryštátští to měštěníné k Opičímu spěli již;

odvážní to zaklínači, tlustý Brynza s bradýřem, s okuláry mistr sukna s kouzelníkem krejčířem.

Šťastně došli, rozvázali, šeptajíce tlumeně, obřadů se krejčí chopil opatrně, zkušeně:

ve kruh velký rozložili čarodějné koření, v pravo, v levo klaněli se v zaklínání, v modlení.

Trouchnivých pak rakví zbytky uložili v kruhu střed a ve chvíli do tmy lesů posvátný se oheň zved;

však v tom tichu pustých lesů, v svitu rudých plápolů klesla na ně hrůzná tíže příšerného úkolu.

Zblednul Brynza náhlou bázní, cvakly zuby bradýři, soukeník jak bezduch klesl k nohoum mistru krejčíři;

ten však, sám ač děsem spocen, šeptal: „Braši, pozdě teď, buďto poklad, aneb s čertem vyrovnat se každý hleď.“

A už lopaty se chopil, zaryl mocně v země hruď, v tom však – jaký hluk to náhlý? – – „Milostiv teď, Bože, buď!“ –

Zeleně to zasvítilo, jako pohled upíří, na prsa to hrůzně padlo omdlelému krejčíři!

A tu, hrůzou uchváceni, v nevýslovném zděšení bradýř s Brynzou, soukeníkem v běh se dali šílený;

horou, strání, lesem, plání spěli v běhu zoufalém – – hnalť je ďábel do Fryštátu děsné hrůzy přívalem! – –

Leží krejčí v prostřed kruhu, v mdlobě leží smrtelné, na prsou jej k smrti tíží hrůzné břímě pekelné;

a ty chvíle zvolna mizí a ty chvíle teskně mrou a kol něho vše se halí neproniklou temnotou.

Vzplálo slunko nad Opičím, rozesmál se bílý den, ale mistr pod svou tíží dosud hrůzou omámen;

chápe, že je v ďábla moci, cítí ďábla děsný tlak, tají dech svůj, nepohne se, rozevřít se bojí zrak.

A po tváři a po těle horký pot mu vyvstává a ve hrudi duše chví se osyka jak třesavá;

nectnosti a hříchy všaké v paměti mu vyvstaly a v sluch jeho bez ustání „zatracen jsi!“ volaly.

Však tu kroky ozvaly se hebkým mechem dušené, z hloubí lesů hlasy valné zašuměly tlumené;

Brynza sám to s druhy svými, za ním farář, kostelník, spěli k místu, na němž zmíral nešťastný náš kouzelník.

Osvobodit mistra spěli, zlomit spěli ďábla moc, spasit duši, pokud možno, než ji schvátí věčná noc;

a za nimi, co ty lesy, zvědavců kruh bezměrný prahnul spatřit povzdálečí výjev hrůzný, příšerný.

Táhli k předu, táhli tiše, náhle staví Brynza krok, od krejčíře nešťastného dělil je už pouhý skok;

hlédli na se ve úžase, v nevýslovném strnutí, jedni k smíchu ponoukáni, druzí v hněvném vzplanutí.

Vždyťtě tamo na trávníku leží mistr jako peň, ale na něm – lidé dobří! – macek jeho natažen!!

Krejčíře to vlastní kocour, jenž mu prchl před týdnem, na prsou tu pána svého v spánku blahém, poklidném!

Zahučely lesy kolem, v hlubinách se zachvěly, smíchem hrdel nespočetných kol a kolem hlučely! –

A za davem rozjařeným kouzelníci zmučeni táhli odtud ku Fryštátu hanbou, hořem zlomeni. – – –

Nuž, ten poklad, braši milí, není pouhá lichá báj, neb ten poklad vskutku skrytý, jak dí tato jinotaj;

čeká lepších dobývačů, v srdcích vašich leží skryt, čeká, až jej v žití zvolá příští, lepší doby svit.

Však i my, jak oni čtyři, vydobýt’ jej toužíme a jak oni špatně čerta zaříkávat umíme;

jako oni často mníme, že nás tíží pekla host, ač to vskutku náš jen kocour –: kletá naše nesvornost. –

Utopme jen bez obavy zlou tu kočku okatou, zapuďme jen do všech pekel nesvornost svou proklatou;

síly své a vůli spojme, na vzdor škůdcům našim všem, pak ten poklad, braši milí, jistojistě dobudem’.