Padaly hvězdy, padaly,
padaly s výšin nebe,
a já se chvěl a v dumách ptal,
co mne tak v srdci zebe.
Co mně tak bolno, teskno tak,
co mne tak tíží, svírá,
jakoby na mne klesala
obloha nebes širá.
Jakoby duši zoufalství
příšerná náruč spjala,
a ona za číms’ neznámým
v bezměrném bolu lkala...
Padaly hvězdy, padaly
do hlubin s výšin nebe,
a já si s bolem vzpomínal,
mládí mé, tebe! tebe!