Buší perlík do železa, buší, skáče vesele, kovadlina po vsi zvučí, jako když se rozehlučí
všecky zvony v kostele! A jak perlík lítá, skáče po železe žíhavém, kovář sobě pobroukává,
pobafuje, pomrkává, hlavou kývá tam a sem –: „Čtyři děti, pátá žena a my chleba nemáme,
prázdná sýpka, prázdny stáje, bandurskou nám bída hraje a my na dluh kováme. Daně, platy, exekuce,
úrok židu šenkýři a ty strasti a ty sloty a ty trudy a ty psoty jako diví upíři!“
Zařehotá koník vraný, před kovárnou zastaví, uklání se kovář chudý, neví žasem kam a kudy,
jak jej jezdec pozdraví: „Přichystej se, kováříčku, přichystej se kováři, tři sta koní kovat máme,
výdělek ti slušný dáme, dělej, ať se podaří. Tuto vezmi na železo, tuto vezmi na chleba,
podkověnky kovej s pílí, dostavím se v pravou chvíli; víc ti vědět netřeba.“ Zmizí jezdec jako přelud,
zmizí jezdec jako stín, jakby zem’ se rozstoupila a jakby ho pohltila z nenadání do hlubin.
Ale po vsi plno žasu, plno řeči, hluku dnes, že v kovárně jako k tanci buší, skáčou umazanci,
jeden šprým a jeden ples. A ten perlík po železe, hoj, jak skáče vesele! kovadlina zní a zvučí,
jako když se rozehlučí všecky zvony v kostele! V smíchu, šprýmu, v ohni, dýmu přibývají podkovy
a než slunko za červánků třikrát ulehlo si k spánku, hle, jsou všecky hotovy! A než nová vzplála zora,
před kovárnou jezdec zas –: „Vstávej, kováříčku, vstávej, v prachovičkách nezůstávej, kovat koně přišel čas!“
A už v pytli podkověnky na vraníka složili a jak přelud v okamžiku kovář s jezdcem na vraníku
všem se s očí ztratili. Stojí hora Čantorije plna tajů, plna dum, sterou zvěstí opředená
jako v snění ponořená tiše pne se k nebesům. Dojel na ni koník vraný, zadupotal podkovou,
rozstoupla se hora celá, jezdce rázem obestřela neproniklou temnotou. Vykřik’ kovář a jak vzkřiknul,
siný svit kol náhle vzplál a uprostřed na nádvoří mezi jezdci, mezi oři udivený kovář stál.
Tři sta ořů po nádvoří, bělouši i vraníci a na koních jako z žuly nehybně se v zbrojí pnuli
vojínové mlčící. – Našich slezských bohatýrů nezdolná to družina, čeká tuto v plné zbroji,
časů věčném na orloji až jí vzejde hodina. Až ty rodné slezské luhy požár války zaplaví,
až ty šiky slezských synů vzplanou hrdě za otčinu v zápas slední, krvavý. Až kol bitvy zhoubné moře
sevře statný jejich šik a kol vrahů záštíplný, jako jekot dravé vlny, vítězný se vznese ryk,
tenkrát oni bohatýři z Čantorije vyjdou ven, tenkrát vítězné své meče do té hrůzné zvednou seče
na krvavý soudný den. A vše škůdce a vše vrahy zhubí mocnou zbraní svou a svit nových, lepších časů
vzplane plný třpytu, jasu nad Slezanů otčinou. – – Nuže, kovář do kování připravil se ve spěchu,
přiměřoval, přistruhoval, přikovával, nasazoval, nedopřál si oddechu. A ty ťuky a ty zvuky,
hoj, jak kolem hlučely! jako když to zlaté mládí v hospodě se rozdovádí při muzice v neděli!
Ale posléz – dokováno! Rozstoupla se hora v mžik, v prázdný pytel vůdce páže kovářovi smetí háže –:
„To za práci přijmi v dík!“ Ale kovář rozehřál se: „I ty kuno!“ zahoří, „za mou práci v potu, chvatu
pytel smetí dáváš k platu? – Jen si plat svůj uspoři!“ A už smetí z pytle sype, z Čantorije prchá ven,
v neustálém hubování letí domů horou, strání nespokojen, rozezlen. Hodí pytel do kovárny,
ale – ký to náhlý svit? – Ze dna pytle – matko svatá! – vytrousí se hrstka zlata, jeden skvoucí, smavý třpyt!
Hledí kovář ve úžase, hledí jakby oněměl a pak k Čantorii letí – – vysypané v hoře smetí
do pytle zas sebrat chtěl. Hledá otvor dnem i nocí, bloudí dolů, nahoru, jezdce uvnitř přivolává,
každý kámen prohledává v neustálém pozoru. Ale mlčí Čantorije, nikde otvor, nikde vchod,
marno vše! – – – A jako zničen prchá kovář bolem sklíčen, v mysli chmuru, v srdci hlod.
Cookies on Poetry Cove