Zlomena, zničena,
pohozena v kout,
zlobou chvíle odsouzena
navždy uvadnout!
V jarní čas plna kras
usmála se v svět –
co jen ptáků zastavilo
nad ní tichý let?
Kolik včel sladký pel
lokalo si z ní,
motýlů co pestrokřídlých
oblétalo ji! – – –
Zlomena, zničena
v jeden krátký mžik –
ani včelka nezahlesla:
„Růže, vroucí dík!“
Zlomený, zničený
květ ten přede mnou,
a mou duší rozechvělou
teskné dumy jdou.
Proč jen žít? vroucí cit
proč jen nechat plát,
každé ruce, jíž se zlíbí,
v plen své všecko dát?
„Všecko dát a pak v chlad
hrobu klesnout v sled,
to je život!“ – – jak by hlásal
svadlý růže květ...