Na Lysé stojím. Hluboko pode mnou pění se Ostravice, v dálku jež hukotně pádí a šumí, jakoby v odboji, vzdoru,
jakoby v nezkrotné záští a hněvu chvátala k pomstě... Na Lysé stojím, ponořen v dumy. Kolem mé hlavy
oblaka ponurá, mlčenlivá do dálky táhnou – – do dálky širé, do dálky němé, přes města valná, přes vísky tiché, přes luhy snivé, k severu dál,
oko mé za nimi, za nimi, za nimi letí – – a mojí duší hluboký proniká žal! Hluboký smutek, hluboký smutek a hoře, nezkrotné záští, nenávist, urputný vzdor! – –
Vidíš ta města? – Kamkoliv šine se zor, jedno vše jařmo! Přede mnou k severu, na jihu za mnou,
jeden vše útisk a vzlyk, k západu na levo, k východu v pravo, váda a křik – – – Vidíš ta města? –
Žaláře vidím, pouta zřím na rukou bědných, okovy na srdcích, na duších násilí děs, vůli zřím zdeptanou, národa zářivou hvězdu v močálech kdes – – –
Vidíš ty kraje? – Hodnota člověka v smrduté veteše spolku, a jako nevěstka prodejná, hříšná, Svoboda na poduškách
válí se líně – – Zmučený, zjařmený národ, přibitý na kříž, jenž s temene Lysé k nebi se ponuře vzpíná,
jako to hoře, jako ty vzlyky a vzdechy národa mého – – – Nebesa, neslyšíte? – – – – Na Lysé u kříže stojím.
Z nesmírné, závratné výše oko mé ponuře do dálky, do dálky letí a kolem hlavy mé chmurně a tiše oblaka v dálku zřím spěti –
smutky mé duše, hoře mé, hluboký žal, nezkrotné záští, nenávist, urputný vzdor oblaka do dálky nesou, poslové chmurní!
Slyšíš jich hlas? – Ticho kol, ticho! Jen hluboko pode mnou Ostravice šumí a hučí a pádí v nezkrotném vzdoru a záští
v krajiny smutné – – Ticho kol, ticho! – A kolem mé hlavy oblaka temná a smutná, poslové ponuří, chmurní,
do dálky letí – – –
Cookies on Poetry Cove