Jeli, jeli krajinou úvozem i mýtinou, jeli družně tři jonáci nivou, strání, dolinou.
A jak jeli, slunka pal bičoval je, sežíhal, oni dál však jeli k cíli, v neznámu jenž světlý plál.
A než půldne dojeli, k prosté chatě dospěli, dívku luznou jako jaro na zápraží uzřeli.
Usmála se, zarděla, jonáky jak uzřela, a z těch prvý, jak ji spatřil, okouzlen byl docela.
„Hola, braši!“ stanul, křik’: „dost již pouti té jsem znik’; k čemu strádat cestou krušnou? – Za společnost mějte dík!
Ty, má krásko“, zatoužil –: „tys’ můj skvoucí, krásný cíl! Nechci víc, než u tvých nohou abych věčně s tebou snil!“ – –
A zas dále krajinou, úvozem a mýtinou jeli mlčky dva jonáci nivou, strání, dolinou.
A jak jeli, bouře zlá od hor k nim se blížila a tma hustá cestu krušnou trojnásobně stížila.
A než k horám dojeli, ku hospodě dospěli, tábor lidí hodujících před hospodou uzřeli.
A tu druhý, schvácen, bled, klesající hlavu zved’: „Nelze dále, tady zbudu, konec pouti, konec běd!
Co mi Idealů svit, tak-li nutno strádat, mřít? Dojít k cíli zlomen, zničen? – Ne! Já žít chci, žít chci, žít!“ – –
Ale třetí, ten jel dál ve tmu lesů, v srazy skal, ač mu drahé pro soudruhy divý smutek srdce rval.
Co mu dívčích očí jas? Co mu lidí ples a kvas? On jen stále zníti slyšel v hloubi duše svatý hlas –:
„Dále k cíli, dále spěj ve tmu noci, v živlů rej! A bys zhynul – co to značí? – Chtěl’s – a na tom dosti měj!“
A tak spěchal noci tmou s hory jedné na druhou blýskavici kolem sebe, rachot hromu nad sebou.
Však – hle! – Z blízka cíl zřel plát! Než však mohl zajásat, krok – a výkřik – – V propast děsnou srazem hrůzným ve tmy pad! – – –
Stará báje! K předu jdem’ dnů svých světlých za cílem, co v té cestě různých svodů, co tu srázů naleznem’!
Bohové co v zlovůli překážek tu sklenuli! Ty však, jenž tou cestou kráčíš, vzpomeň těch, již zhynuli.
Cookies on Poetry Cove