Děl jsem: Ustaň! smutku svému,
a mne srdce bolí dál,
prch’ jsem v dálku hoři všemu,
a přec duši rve mi žal.
Zůstala mi píseň jedna,
jeden povzdech, jedna tíž,
a já cítím, v tváři bledna,
těch že nezhostím se již.
Jeden pohled v rodné stráně,
k rodným bratrům, v domov zpět,
jedna upomínka na ně –
a mi vzdechem chví se ret.
A jak z moře vlna dravá
stoupá k srdci divý žal,
a z mé duše píseň lkavá
vane chmurně, teskně v dal...