Číš dopita až na dno,
má Touho, pojďme spát,
je pusto kol, a chladno
k nám vane odevšad.
Kol stoly překácené
a láhve rozbité
a v hrudi zkrvácené
vše city rozlité – –
A noc je kol; noc tmavá, –
a my tak sami tu,
jen bolest, bolest dravá
vře v duše úkrytu.
Vře, vlní se a válí,
jak bouře hloubí skal,
a kdes tam v dáli, v dáli
lká mládí Ideal – – –
Rmut, lítost kolem dýše
a k srdci blíž a blíž
jak balvan padá s výše
dnů marných kletá tíž – – – –