Smavá záře hvězd
plá mi v šero cest,
do dálky jež nocí spějí,
kterouž dumy vyprávějí
srdci starou zvěst.
Nikdo druhý tu
v nivě, v pažitu,
jen ty moje smutky se mnou
kráčí v dálku nocí temnou
v duše úkrytu.
V kroku mého zvuk
spadá srdce tluk,
v snivém rythmu dálkou plynou
zvuky ty v noc, jíž se vinou
stíny božích muk.
A mi měkce tak
vláha plní zrak,
vzdech se vine z mojí hrudi,
kde mne tíží, kde mne studí
dnů těch chmurný tlak. –
Kdež ten spasný kraj,
kdež ten duše ráj,
v němž to velké štěstí zkvítá,
o němž fantasie splítá
věčně živou báj?
Kdež ten velký cíl,
jemuž vždy jsem žil,
jemuž v oběť vše to kleslo,
v nitro mé co mládí sneslo
nadšení a sil? – –
Ticho. Ani zvuk.
Zní jen srdce tluk,
spřádá báj o lidském štěstí
noc, jíž trou se podél cesty
stíny božích muk.