Smavé slunko k západu se kloníc lilo celé proudy světla, jasu, romanskými okny v prostor chrámu, jako kdyby svojím políbením
kamenné zdi chtělo pozlatiti, jako kdyby úsměvem svým sladkým zaplašiti chtělo šeré stíny, dřív než samo v neznámou tůň klesne.
Zlaté střely jeho v modrá očka andílkům se bez milosti vbodly, že si musili je rychle zastřít přirozenou clonou hebké řasy;
Máti Boží políbily v líci, vynutily na rtu jemný úsměv, s Jezulátkem bez bázně si hrály, honíce se v žertu rozpustilém
po ručkách i nožkách boubelatých. Pak se rychle svezly ku knížeti, jenž tu sám dlel v tuto pozdní dobu, ozářily jeho kadeř plavou,
ozářily korunu mu zlatou. Dlouho klečel před obrazem Panny svatý Václav, český vojevoda, díky vzdával nebi, Matce Boží,
díky za to, že zas plná shoda mezi ním a bratrem Boleslavem, že z té shody lepší časy vzejdou drahé vlasti, Čechám milovaným.
V dnešní den smír zpečetěn byl slavně: Boleslavův syn, jejž při křtu držel na svých loktech, – smíru rukojemstvím. Viděl již to malé símě Krista,
které vseli bratři ze Soluně v českou půdu, jemuž první vláhu poskytla krev Ludmilina svatá, zřel to símě, v mocný strom jak vzrůstá,
kořeny své kterak všude šíří, ratolesti všude rozprostírá, snětí plné zeleného listí, plné smavých květů, zlatých plodů.
Byl tak šťasten, bylo mu tak blaze. A v tu chvíli myšlénka se divná zrodila v něm náhle, hodná věru hlavy knížecí i hlavy světce.
Korunu, jež věnčila mu skráně, s hlavy sňal a na oltář ji vložil, k obrazu vznes’ svoje oči jasné, modlitbou se zbožnou rety chvěly:
„Nepohrdej, Matko, tímto darem vděčnosti mé, jest to důkaz skrovný. To, co poutalo mě k této zemi, kladu v oběť, Matko, k Tvojim nohám,
chci být zcela Tvým a Tvého Syna. Naposled skráň zdobilo mi zlato, naposledy šarlatem a kmentem dnes jsem obláčel se ve svém žití.
Ať zří bratr lásku moji všechnu! Jemu korunu dám a s ní vládu, zítra on se stane pánem Čechů, já pak horlivým jen sluhou Krista.
Jimž jsem vládl, sloužit nyní budu, rozkazy své zaměním teď v prosby, a kde prosby moje budou marny, přidám slz a dříve neustanu,
až je všechny v jedno stádo svedu, až je všechny odevzdám v Tvou náruč.“ Oživnuly náhle na obraze rajských duchů usměvavé tváře,
zašuměli svými perutěmi, a v jich středu Matka Spasitele zázrakem se k světci snesla níže, pohlédla naň svojím jasným zrakem,
promluvila k němu sladkým slovem: „Přijímám tvůj dar, ó synu drahý, nezůstanu dlouho zaň ti dlužna; v odměnu ti korunu dám lepší,
dřív než bratr tvou zvát bude svojí.“ Zašuměla zase zlatá křídla; jak se snesla, tak zas na perutích andělských se brala v nebes stany
Matka Boží, Jezulátko v rukou. S úžasem zřel Václav za tím zjevem, vztáhnul za ním ruce v němé touze, by se dotek’ aspoň roucha lemu,
aby aspoň jedním políbením poceloval Ježíškovu ručku. Nestihl již zazračného zjevu, ruce jen se k výši vztahovaly,
zraky jen se upíraly v nebe, tvář jen nadpozemským jasem plála. S novým jitrem zlíbala zář slunce v dveřích chrámu mrtvé tělo světce.
Cookies on Poetry Cove