Jak z chladné, mrtvé skály, věčně tvrdé,
tak z ledové mé duše hříšné, hrdé,
pramenem modlitba mi vytryskla,
a letem mocným pokorná a vřelá
z mé hrudi nemocně se rozletěla
až k nebesům, kde věčná jasnost plá.
Má duše třesoucí se svatou bázní
ve výhni lásky, v proseb vřelých lázni,
se očistila – hříšná, chorá, mdlá.
Zázračná zřídla léčivá to byla,
v nich duše nemocná se uzdravila
a očištěna – zdráva – zavýskla.
Mně tolik třeba vroucí modlitby je,
z ní duše útěchu a sílu pije
a cítí vždycky Pána sobě blíž. –
Ó vyslyš, Pane, modlitbu mou vřelou,
v ní obětuji Tobě duši celou –
ó přijmi ji a očisť, uzdrav, ztiš!