Má písni drahá, sestro v bolu,
jež tryskáš denně z hrudi mé,
jak sirotkové světem spolu
už dlouhá léta bloudíme.
Má písni drahá, milenko má,
až k smrti tebe já mám rád –
když zpívám bolestnýma rtoma,
z mé duše prchá šero, chlad...
Má drahá písni, sestro bílá,
ty vyvolená, věrná má,
nás bolest dávno zasnoubila,
má bolest světu neznámá...
Má písni, sestro, milenko má,
ty drahá choti duše mé,
u tebe jest mi jako doma –
až k hrobu spolu půjdeme...
Až duše z hrudi, jež ji tísní,
se jednou k Bohu rozletí –
i potom, moje věrná písni,
s mou duší vzlétneš v nadsvětí...