Jak zmámen ostrým světlem,
zpit jedem prudkých vín,
otráven v parku vzkvetlém
výdechem balsamin;
jak utýraný k skonu
tajemných četbou knih,
rozčilen výškou tónů
nesmírně vášnivých,
jichž passáže se hnaly
jak hladké laviny
a v brzku zasypaly
můj nápěv nevinný;
tak vracel jsem se chudý
z těch panovničích měst
do vísky rodné půdy
zlou hornatinou cest.
Den co den jsem se vracel,
den za dnem smutnější,
když soumrak světla kácel,
vlek tmu, jež konejší.
Dřív, nežli šeřilo se
na horách východních,
zas v nejčasnější rose
jsem k pochodu se zdvih’.
Slýchal jsem pro vše slepý,
jak bouřivě se dral
hrom varhan velkolepý
z prastarých kathedrál.
A světských knížat slávu
jsem v průvodu zřel tich,
v hořícím zlatohlavu
stín paní líbezných.
I slavná nastolení
jsem viděl odbývat
za trub a kotlů vření
s vysokých ballustrád.
U fontán, ssutých zahrad,
pradávných klášterů
svůj každodenní návrat
si chystal k večeru...
Jak zmámen ostrým světlem,
zpit jedem prudkých vín,
otráven v parku vzkvetlém
výdechem balsamin;
jak utýraný k skonu
tajemných četbou knih,
rozčilen výškou tónů
nesmírně vášnivých,
jichž passáže se hnaly
jak hladké laviny
a v brzku zasypaly
můj nápěv nevinný...
zas tiché ve vsi bílé,
v zátopě zeleně
pro ztracené ty chvíle
jsem zalkal zničeně.