Kraj tak je tich, až srdce bolí,
a zdá se ti, že v širém poli
jsou pochováni všichni ti,
jimž dáno bylo soudem Páně
kleč pluhu pustit z tvrdé dlaně
a po křesťansku zemříti.
A padá sníh, jenž tak se stele,
že přítele i nepřítele
v svém bílém hrobě přichýlí,
sníh jiskří se a čeří, pění,
je živý to v svém ševelení
lán kosmického obilí.
Sníh. Všude sníh, jenž tlumí hlasy,
jenž silou smrti vymáhá si,
co bylo právem za živa.
Ve stavu ztuhlém, trpně líném
zem pod svým měkkým hermelínem
na prahu mdloby spočívá.