Tam sen tvůj, vesluje, si tichem cestu měří, jsa břehy uzavřen se svojí pramicí, a jako s výsostí pád labutího peří mír dotýká se duše chvějící.
Neb tady živ jsi byl jak žlutý motýl jara, bez vášně záhubné, jen pro touhu a ples, dnes v stesku taví se tvá připomínka stará na luhy parnaté, na dolinu a les. –
Na příkrou, zžehlou stráň, kde ještěrka se kmitne a bytost rozplývá se v samotě své v nic, a slunce obrovské a ztravující, třpytné svou krví polévá tu prsa borovic.
Kde dálky spájejí se s oblačnem a řekou na souhru měnivou jak barva opálu a srdce prolnuto jest melodií měkkou, již soumrak ucelí z ran věžních cymbálů.
Kde v háji jako flór se stinný prochlad stele, cit marný vzbuzuje hlas temný čermáka a v noci vzrušené jak duše bez přítele když hledí mátožně tvář luny dvojaká.
Sám volný světa duch kde vane z hor a skalin snům lidí náchylný, však věčně neznámý, šťav síla bylinných, i jahodí a malin se těžko vdechuje a lehce omámí.
Kouř modrý, poklidný kde z vesniček se nese a klepá rozvláčně taj mlýnských složení, kde ženky mnil’s, že spí tu na pažitech v lese, a živými jsou mech i kamení.
Kde’s miloval, byl prvně zrazen ženou, čas léčil tekoucí tvé srdce zbodané, kde marná láska tvá se silou omlazenou v těch místech znovu plaše vyvstane.
Tam, černá zem’ kde zašepce zas’ k tobě a mateřsky tě zlíbá, ukojí, a v poli smíření na zeleném kde hrobě se rozvonějí růže levkojí.
Tam sen tvůj – vesluje – si tichem cestu razí, by zůstal bez bouří tu v zátočině tkvět’, kde v slepém zrcadle nic víc’ se nezobrazí než vnitřní, neslyšný a harmonický svět.
Cookies on Poetry Cove