Jak řeka šumila a třpytila se v běhu
a vory plynuly a bledly v dálce klamné,
já cítil mluvit odumřelou něhu
a z proudů vodních bolest jímala mne.
Neb zaslíbil jsem touhu svoji řekám,
jež bez konce se valí peřejemi;
já z cizích moří koráb jednou čekám,
s ním pozdrav vonný z protilehlých zemí,
jenž zastaví, když kotvy pustil ke dnu,
dým jícnů svojich temným žena gázem.
Já zemdlím až a v čekání svém zblednu,
než krásné zboží vylodí mi na zem.
Pak sotva vstanu, štíhlá loď se ztratí,
své pěny stříbra vlekouc dálnou drahou...
Ve středu skal se uzřím usmívati
já zlatý chán svou otrokyni nahou.