ZAJÍC

Starý ušák, otec synů, požíraje zeleninu, vojtěšku a zelí, praví, náhlým steskem jatý,

že dřív lidé se zvířaty jinší soucit měli. Dnešní člověk to, jenž prvý mezi svou a naší krví

vznítil právní boje; nebývalo v starých zvycích žádat znalost na zajících, co jest mé, co tvoje!

Zajíc míval ve své moci vyjít za jasu i noci, za sucha i v rose, z jetele, jejž oko volí,

nejvonnější píce v poli srdce těšilo se. Živ byl v pokoji a míru, těkal v tichu po revíru

neskrytě a směle, neměl, jak se nyní děje, svoje plaché obyčeje, babské srdce v těle.

Nezkracován na svém právu máchal obilí i trávu, loupal v zimě keře, měl, co dnes už dávno není,

ve svém nitru přesvědčení, že je králem zvěře. Ovšem tento pojem krále někdy zcela nenadále

proměnil se v mnohém: majestát se scvrknul cele, když se kmitla podezřele liška před brlohem.

Jinak ale, bohu chvála, rodina ta ve cti stála před jinými stavy, zajíc neznal past ni léčku,

seděl rovně na bobečku jako velmož pravý. Seděl tak, jak sám chtěl tomu, nasycen se loudal domů,

dlouhé sluchy klopě, nebylo psů, již by byli na rozkaz svých pánů čili po větrné stopě.

Nebylo však také ani pekelných a krutých zbraní přisazených k oku, jež jsou zhouba, smrt a zrada –

– bleskne se a zajíc padá v srdci s hrstkou broků. Bleskne se a král se svalí, v oku, které mázdra halí,

ještě pohled letmý, horký pohled toho rodu, když jest duší na přechodu z denní záře ve tmy...