Sny sláby jsou, by znechutily žití,
sen tuze mdle a transparentně svítí,
jsa ohni míjen,
však život kypí kadeřavou pěnou
a velmi sladké oblaky se ženou
nad Walenciennes.
A příliš se tu zelenají lada,
je tráva na nich šťavnatá a mladá
a vánkům vzdaná.
Je Šeldu slyšet, jak se bystře žene,
a ovzduší je čímsi napojené
jak živná mana.
To všecko zdá se hybné míti tvary,
jak roztřesené tancem u guitary
o puklém hlase,
vše ve kruh vírný bezvolně se pojí
a vlní se a pluje při hoboji
a kolébá se.
Vše galantně a úměrně se klaní,
ve vláčném largu tlukou srdce paní,
jich řeč se člení...
Tu krása líček není pouze vnější,
jsou viditelně hříchy nejskrytější
i snové zobrazeni.
Z jich těla žádost příliš zřejmě tryská,
do očí hříchu příliš hledí zblízka,
do očí hada...
Jdou mráčky nebem, jeden druhým míjen
a sladko dýchat v kraji Walenciennes,
když voní lada.