Byť tvrdý život byl, já snem mu hrany stíral,
bral z všeho lomozu jen přidušený zvuk,
jen vlahým soumrakům svá okna otevíral,
pil vůni matnou posečených luk.
Kraj rodný měl jsem v lásce pro stesk polí,
pro hořký závan jehličnatý hvozd,
a výšku hor pro touhy, jež tam bolí,
běh čistých vod pro marnou nestálost.
Vsi prosté rád, jen pro pokoj, jímž dýší,
pro vetchá zdiva kapliček a soch,
kde sobě byl jsem v kontemplaci bližší,
rub žití prázdný objevit jsem moh’.
Ten kraj, kde jeseň pustá je a smutná,
jak temný, vdovský nevýrazný šat,
mhy víno těžké mrtvolně mi chutná,
z té číše chladu upil jsem vždy rád.
A měl jsem rád lid zasmušený, pevný,
jenž o chléb žití se živly se bil,
v něm řády světa staly se mi zjevny
a já jsem mu své srdce zaslíbil.
Ať život tvrdým jest, víc jeseně než jara,
mhy stříbro sejí v prázdno horských luk,
ať píseň života tak jako vesmír stará
je bolestivý vzryv a nesouzvuk.