Pro krev svou vřelou, živý cit
já přál si v jiné sféře žít
a čistší dýchat vůni,
květ duše – křehkou záhadu –
mít přenesenou ze chladu
a čníti na výsluní.
Sen chtěl jsem vjímat ztracený,
mít oči k hvězdám upřeny
a kosmem dech svůj sítí,
pít zřídla síly veškerá
a v temné výhni večera
svou touhu rozžhaviti.
A chtěl jsem cítit času chvat
na mrtvém bodu tkvět a stát
pro marná svoje léta
a smysl svojích hořkých slov
znít smíšený jak hlasný kov
ve symfonii světa.
Směs ze hrůzy a ze slávy
své sensitivní představy
jak plynou v dálku mračnou
a v bouři, jíž se chvěje svět,
svou nevybitou vášní smět
být částkou soběstačnou.
Tlít v srdci hor, jít klínem vod
než na půlnoc či na východ
se na pouť sladkou dají,
být ztělesněním odboje
i hluchým váním pokoje,
s nímž lidé umírají!