Je to pro tu smutnou dráhu náklad jistě pestrý:
vojsko, čuby, inženýři, milosrdné sestry,
ikony a v jejich nitru ostatkové svatí...
Všecko hodlá podle stavu za Rus bojovati.
Vojsko, čuby, inženýři, popi vodkou tupí,
s jedinými svého druhu naběhlými trupy.
Kapely a kotly, děla, prapory a miny,
naplněné ke ctí boží smradlavými plyny.
Koně, voli znečistění, teskný kádr pluků,
vše chce k dílu přiložiti nohu nebo ruku.
Popi, voli, vojsko, děla v jednom poutu pevném.
Ještě žije stará pýcha jako pode Plevnem.
Ještě žije, jako žila, srdce v prsou pálí,
máme ještě od té doby zaschlé generály,
myté krví moslemínskou, naložené v soli,
s nimiž můžem v pravou chvíli objevit se v poli,
injektovat vojsku hrdost: „Pozor! pravá, levá.
Já byl kdysi pobočníkem otce Skobeleva,
súčastněný, ponořený v každou jeho dumu,
já jsem z našich komandantů nejspíš při rozumu,
já jediný mohu znáti, jak se ta věc dělá...“
Vojsko, čuby, inženýři, popi, koně, děla...